René Pijnen se narodil 3. září 1946 v nizozemském městě Woensdrecht. S cyklistikou začal v mládí a jeho talent se projevil především v kombinaci silniční cyklistiky a dráhových disciplín. Prvním výrazným úspěchem v jeho kariéře bylo vítězství v olympijském závodě družstev na 100 km v roce 1968 v Mexiku. Společně s týmovými kolegy Joopem Zoetem.kem, Janem Krekels a Fedorem den Hertogem získal zlatou medaili, což mu otevřelo cestu k profesionální smlouvě.
V roce 1969 přestoupil do profesionálního týmu Willem II-Gazelle. Během své silniční kariéry, která trvala do roku 1978, se zaměřoval především na klasiky a etapové závody týdenního formátu. V roce 1970 vyhrál celkovou klasifikaci závodu Paříž–Brusel. V roce 1971 se mu podařilo zvítězit v náročném závodě Grand Prix des Nations, který byl tehdy prestižní časovkou jednotlivců. V letech 1971 až 1973 reprezentoval tým Bic, kde se potkával s jezdci jako Luis Ocaa. Jeho nejlepším umístěním na Tour de France byla 17. příčka v roce 1972. Celkem absolvoval Tour de France čtyřikrát, přičemž v roce 1974 vyhrál jednu etapu.
Ačkoliv byl úspěšný na silnici, jeho hlavní doménou se staly šestidenní dráhové závody. Během své kariéry startoval na 233 těchto závodech, z nichž 72 vyhrál. Tento počet vítězství ho řadí mezi nejúspěšnější jezdce historie v této disciplíně. Mezi jeho nejčastější partnery patřili Patrick Sercu, Leo Duyndam a Günter Haritz. S Patrickem Sercuem vytvořil jednu z nejúspěšnějších dvojic 70. let. Pijnen exceloval zejména na velodromech v Rotterdamu, Frankfurtu, Dortmundu a Antverpách. Jeho styl byl charakteristický vysokou kadencí šlapání a schopností udržet konstantní tempo po celou dobu trvání závodu.
Kariéru Pijnena provázela i vážná zranění, která byla v dráhové cyklistice běžným rizikem. V roce 1974 utrpěl při pádu na dráze v Berlíně vážné zranění hlavy, které ho na několik měsíců vyřadilo ze závodní činnosti. Navzdory obavám lékařů se dokázal vrátit na vrcholovou úroveň. Další komplikace přišly v roce 1979, kdy po pádu v Antverpách utrpěl zlomeniny žeber a poškození plic. I po tomto zranění se vrátil a pokračoval v závodění až do roku 1985, kdy ve věku 39 let oficiálně ukončil profesionální kariéru.
Během svého působení v profesionálním pelotonu vystřídal dresy týmů Willem II-Gazelle, Bic, TI-Raleigh a Gazelle-Campagnolo. Jeho specializací byla tzv. „stíhačka“ a madison. V roce 1973 se stal mistrem Evropy v madisonu a v letech 1973, 1974 a 1977 ovládl evropský šampionát v dráhové omniu. Pijnen byl známý svou precizní přípravou materiálu a úzkou spoluprací s mechaniky. Často používal převody, které byly na tehdejší dobu nadstandardně těžké, což mu umožňovalo dosahovat vysokých rychlostí při závěrečných spurtech na dráze.
Po odchodu z profesionálního sportu se Pijnen věnoval organizaci cyklistických závodů. Působil jako sportovní ředitel a konzultant pro několik šestidenních podniků, včetně závodu v Rotterdamu. V 90. letech se podílel na výchově mladých nizozemských dráhových cyklistů. I po skončení kariéry zůstal aktivním cyklistou, pravidelně se účastnil charitativních vyjížděk a veteránských akcí. V roce 1985 obdržel za své zásluhy o sport státní vyznamenání a byl jmenován rytířem Řádu Oranžsko-nasavského.
Pelmel
Rigoberto Uran
Sofie Anna Švehlíková
Robert Dorgebray
Pojem Postovat
Roger Kluge
Pojem Extravagance
Robert Lechner
Pojem Dystopický
Rene Hamel